Trip po Jihozápadu USA 2011

Trip po Jihozápadu USA 2011

Zápisník z cesty po státech severozápadu USA

Ráda bych se s  Vámi prostřednictvím svých zápisků a fotografií podělila o své zážitky,  poznatky z cesty a v neposlední řadě Vám i přiblížila atmosféru a kouzlo některých zajímavých míst.

1. den

Po dlouhém,  10-ti hodinovém letu z Londýnského Heatrow  přistáváme na centrálním letišti v San Franciscu v Kalifornii. První záležitost, kterou musíme vyřídit je zapůjčení 2 osobních vozů v letištní půjčovně.  Jsou to 8- místné terénní auta zn. GMC a Chevrolet.  Jsou to  prostorná auta s velkým obsahem a ještě větší spotřebou, nicméně bez nich by jsme celý náš plánovaný okruh po státech jen těžko zvládli. Vzhledem k tomu, že jsme cestovali společně s kuframa  a vším, co by nám chybět nemělo, tak i přes to se celá výprava odehrála v naprostém pohodlí.

Naše první zastávka je  slavný Golden Gate, bohužel právě v tuto dobu ve stejně slavné mlze, kterou jsme nepřivítali s velkým nadšením. Celý  ,,červený,, most jí byl doslova obalen a velkou rychlostí, jak je zvykem u pobřeží doslova přitékala další.

 

Už se pomalu stmívá a odjíždíme nocovat do prvního kempu KOA, který je vzdálen 104 mil (167km) od San Francisca.

 

2. den

První brzký budíček, balení  a skáčeme do aut. Čeká nás přejezd přes Stockton do Národního parku Yosemite. Hned po ránu si naše 6-ti členná skupinka, čili ,,auto číslo 2,, řízené Vláďou Hoškem získala označení ,,průšvihářů zájezdu,, . Zkrátka jsme se trošku nechali unést diskusí,  kdy Vláďa přestal sledovat Mildu (vůž č. 1) před sebou a navigaci v našem autě a odbočil z dálnice jinam, než bylo třeba. A tak se stalo, že jsme do Yosemitu nakonec dorazili, úplně jinou cestou a dokonce jsme se sešli ve stejný čas na správném místě. Před branou  Národního parku.

Národní park Yosemite na nás všechny dýchnul atmosféru, jako by jsme se najednou ocitli o několik miliard let zpátky někde ve třetihorách. Jen jsem čekala, kdy se někde zpoza skály vyloupne Tyrex. První naše zastávka je na vyhlídce kde fotografujeme masiv jménem El Capitan. Nápadná žulová stěna, která vystupuje ze zalesněného údolí a která je jedním z nejoblíbenějších lezeckých cílů na světě. Poté sjíždíme do údolí, fotíme u kamenité řeky Merced a na rozlehlých loukách porostlé borovicemi a sekvojovci, které se rozprostírají  pod žulovými velikány El Capitan a Half Dome. Yosemite je jedna z největších a nejsouvislejších neporušených přírodních oblastí v Sierra Nevadě a park chrání celou škálu rostlin a živočichů. Národním parkem byl prohlášen již v r. 1980.

 

Za hustého sněžení a prudké změny teploty směrem k nule  opouštíme pohoří Sierra Nevada a cestou fotografujeme . Díky častějším fotozastávkám než bylo plánováno naše auto průšvihářů nabralo zpoždění, díky kterému jsme přišli o focení západu u Jezera Mono Lake. Vrátím se ještě k našim zastávkám mimo plán… Je to taková ,,nováčkovská,, daň, kdy v úžasu  fotíte úplně všechno a čím jedete dál a vidíte víc, pochopíte, že to bylo úplně zbytečné a zase vše postupně mažete a začínáte s tvrdou selekcí, aby vám vůbec stačily karty, než dojedete do cíle. Tím si hold projde úplně každý a my jsme také brzy zjistili, proč nám Milda neustále říká ,, nefoťte to,,. ,,Ještě mě budete prosit, abych už nezastavoval,,  A jeho slova s blížícím se koncem celé výpravy byla naplněna…..

První skupina v čele s Mildou na nás byli pochopitelně naštvaní, protože slunce zapadlo dřív, než stihli postavit stativy. Velice chladný večer nás všechny brzy donutí rozbít stany a zalézt do spacáků v kempu v Lee Viningu. Tento den  jsme ujeli  na trase dalších 242 mil (389 km).

 

3. den

Po včerejší vzájemné dohodě dnes vstáváme  velmi brzy ráno  a opět se vracíme k jezeru Mono Lake, abychom stihli alespoň východ slunce.  Přátelé, nic tak nádherného jsem dlouho nezažila…. Začíná se rozednívat a my přicházíme k jezeru. Všude ticho, klidná hladina, ze které vystupují stíny různé velikosti a tvarů. Jak slunce vystupuje výš odhaluje nám, že to, co trčí z jezera jsou erozí vytvarované vápencové tufy. Celou tuto scenérii dotváří narůžovělé světlo, které se zakusuje do pohoří Sierra Nevady a jeho zasněžených vrcholků. Focení u tohoto jezera byl pro mne jeden z nejsilnějších zážitků z celé cesty po severozápadu USA.     

Jezero Mono Lake je slané jezero v Kalifornii. Má rozlohu 180 čtverečních kilometrů a průměrnou hloubku 17 metrů. Největší hloubka je 48 metrů, celkový objem vody je 3,66 krychlových kilometrů a délka pobřeží je 25 kilometrů. Jezero leží ve výšce 1944 metrů nad mořem. Hnízdí zde velké množství vodních ptáků.

 

Od jezera vyrážíme okolo deváté ranní  a čeká nás celodenní přejezd přes poušť Nevada se zastávkou v ,,ufonském,, městečku Rachel.  Městečko původně vzniklo jako hornické a po vytěžení nerostných zdrojů se obyvatelé časem odstěhovali do úrodnějších lokalit, než je nevadská poušť.  Nynější městečko sestává z několika staveb, které se dají spočítat na prstech rukou a několika mobilních příbytků zaparkovaných v okolí.  Rachel leží nedaleko  tajemné vojenské základny Oblast 51 (Area 51), která je proslulá svým údajným výzkumem mimozemských civilizací. Místní obyvatelé zde těží z prodeje suvenýrů. Nevadskou poušť z velké časti využívá armáda pro své letecké operace a zkoušky.

Během přejezdu dlouhého 450 mil (724 km) několikrát zastavujeme u krajnice a vybíháme z aut do pouště fotit. Někteří nehledě na to, že běží v sandálech, jen tak na boso a neuvědomují si nebezpečí v podobě možného kousance, ke kterému lze lehce přijít díky spoustě různých zapavučinovaných děr a tunýlků v písčitém povrchu, téměř u každého pichlavého keříku. Dochází jim to až na mé upozornění, že v každé té ,,díře,, číhá párek kusadel. Fotografujeme zvláštně vypadající Jukovníky (Yucca brevifolia), kterým se v Nevadě říká Joshua tree (Ježíšovy stromy) a neustále při tom bojujeme se světlem a množstvím obláčků, které přijdou zrovna ve chvíli, kdy stojíme u vyhlédnuté rostliny a vymýšlíme vhodnou kompozici. Cestou přes poušť zhlédneme několik kusů nevím na čem se pasoucího dobytka. Je to tu zařízené formou tzv. ,,otevřených rančů,, kdy se volně pasoucí dobytek pohybuje a přechází přes silnici v rámci několika tisíc hektarů plochy. Přejíždíme ze státu Nevada do státu Utah.

 

Dnes nás ještě čekají večerní nákupy potravin ve městě Cedar City a pak šup do kempu bydlet, abychom byli fit na další náročný a zajímavý den.

 

4. den

Dnes jsme si malinko přispali, vstáváme v půl sedmé a vyrážíme směr Zion. Zion National Park se nachází poblíž města Springdale v Utahu na jihozápadě USA. Jeho rozloha činí 593 km2, ve výšce 1117 m.n.m. Samotná návštěva národního parku je velice zajímavá a může být i velice náročná, podle toho, kterou trasu si k vaší prohlídce zvolíte. Možností je tu opravdu hodně.  U vstupu vyfasujete noviny s mapou a plánkem celého parku a pak už je to jen na vás, jestli půjdete po svých a nebo busem, které tu neustále krouží a do kterých můžete libovolně nastupovat a vystupovat, kde se vám zlíbí. Stoupáme s fotovýbavou a stativy v rukách v kopcovitém terénu, za poledního slunce a fotografujeme skalní útvary, údolí, drobné vodopády, různé druhy sukulentů a opuncií. Někteří šťastlivci zde zahlédli i několik zástupců živočišné říše, např. tarantule,  růžné ještěrky, hady a také zdejší zástupce savců  Burunduky páskované, Jelence ušaté a několik drzých veverek, které se však v parku ani nikde jinde nesmí krmit. Hrozí zde vysoké pokuty a domorodci tato nařízení striktně dodržují.

 

Několika tunely pak stoupáme po silnici a opouštíme park.  Míříme fotografovat do oblasti The East Temple. Stany rozbíjíme v kempu KOA v Glendale. Co nás po parném a turisticky náročném dni velice potěšilo je to, že zde mají luxusní umývárnu a teplé sprchy. Hurááá!

Ujeto 99 mil (159 km)

 

5. den

Je sedm ráno a vládne ranní pohodička. V klidu balíme, jako každý den rovnáme kufry do aut a vydáváme se na další štreku. Ještě k těm kufrům…. Milda si z nás první den dělal srandu, když viděl, jak bojujeme se zavazadly a snažíme se je narovnat do kufru auta tak, aby nám nic nezbylo venku. ,,Za 14 dní to vychytáte a pak jedem domů,, říkal. Nicméně k radosti všech jsme to vychytali mnohem dřív a takovým způsobem, že každý kufr, batoh ale i kanystřík s vodou měl své místo a nešlo to jinak. Projíždíme přes Red Canyon do NP Bryce Canyonu, který je  právem považován za perlu mezi parky Utahu. Fotografování na vyhlídkách Inspiration Point, Bryce Point a potom pěší trasa ze Sunset Pointu srdcem kaňonu do Quens Garden a přes Sunrice Point zpět. V poledním vedru náročná, ale nezapomenutelná procházka po dně tohoto rukou přírody vymodelovaného kaňonu. V této jedinečné oblasti se nachází mnoho geomorfologických útvarů, známých jako komíny či jehly.

 

Nocleh v kempu přímo v parku, opět s menším rozdílem teploty směrem k nule.

Dnes ujeto 68 mil (109 km)

 

6. den

Je téměř mrazivé ráno, vstáváme okolo páté a odjíždíme fotit východ slunce z vyhlídky Inspiration Point.  Někteří otužilci v kraťasech, jiní, jako třeba já klepou kosu u stativu s kapucí na hlavě. Rozhodně to ale stojí za to. Ještě než vykouknou první paprsky se celá scenérie zabarvuje do oranžova a pak to přijde….  Slunce začíná osvětlovat pískovcové útvary, které byly vytvořeny během tisíců let postupnou erozí díky přírodním živlům, které je doslova je vytesaly a opracovaly do podoby jakési kavalérie. Alespoň na mne to takto působilo a některé tyto útvary a věže jsou téměř stejné tvarem, ale i barvou. No posuďte sami…..

 

Slunce už máme nad hlavami a vydáváme se na další pouť po silnici přes Escalante a zkamenělou dunu do Boulderu, horské sedlo 2804 m.n.m. do NP Capitol Reef. Součástí tohoto národního parku je 160 kilometrů dlouhá  Waterpocket Fold, která odkrývá a ukazuje zemské geologické vrstvy. Mezi další přírodní útvary patří monolitické a pískovcové dómy a útesy ve tvaru amerického Kapitolu.

V odpoledních hodinách přijíždíme přes pouště Utahu do města Moab, kde se ubytujeme v kempu na kraji města. Pozor, tentokrát s pračkami, bazénem a vířivkou k dispozici!  Tento večer vyrazíme do místního supermarketu doplnit zásoby jídla a za nákupy suvenýrů. Večer pak ještě malá oslava Michalových narozenin, jak se patří i s dortem.

278 mil (447 km)

 

7. den

Dnes máme opět časný budíček a odjíždíme na pečlivě naplánované focení, které nikdo z nás nechtěl zameškat a tak jsme rozhodně nic nepodceňovali, natož pak, abychom přijeli pozdě. Odjíždíme směr NP Canyonlands na fotografování východu slunce u proslulého oblouku Mesa Arch. Z parkoviště, ke již stálo několik aut je to ještě celkem štreka a tak jsme rychle a téměř ještě po tmě stoupali po skalnaté cestě směrem k oblouku. Po asi 20-ti minutovém spěchu přicházíme na místo, které je k našemu velkému překvapení neprodyšně obsazeno japončíky s kompakty, kteří se naklánějí pod obloukem a fotí jako smyslů zbavení díru do hlubiny… Marně se jim snažil po Anglicku Jirka vysvětlit, že tu nejsou sami a že kouzlo celého focení nespočívá v díře za obloukem, ale ve sluncem nasvíceném oblouku nad nimi, který pak dotváří celou scenérii. Překvapení brzy vystřídala beznaděj a tak čekáme, až se uvolní nějaké to místo na postavení stativu. Milda už byl v jednu chvíli na pokraji šílenství a rozhodl se, že některé turistky začne házet přes římsu dolů. Tak takhle nějak dopadlo formování celoživotního vztahu k Japonským turistům u slavného Mesa Arch.   

 

Z parkoviště míříme dál na vyhlídky Grand View Point a Green River Overlook, oblast soutoku dvou meandrujících řek Colorado a Green River. Celý Národní park Canyonlands je rozlehlou strukturou kaňonů, stolových hor a různých skalních věží.  I zde jsme se pořádně vyřádili a pořídili mnoho zajímavých snímků. Po té se vracíme zpět do kempu v Moabu a vzhledem k tomu, že odpoledne bude opět náročné, vyhlašujeme polední klid. Někteří ho využijí na praní a sušení prádla (což jsme odnesly hlavně my ženy) jiní zase na relax ve vířivce a u bazénu. Hold odpočinek už byl na místě.   Máme po obědě, nasedáme do aut a odjíždíme do blízkého NP Arches, kde se vydáváme na asi 10-ti kilometrovou cestu za Delicate Archem. Byl podvečer a schylovalo se k západové scenérii, na kterou společně s námi čekalo dalších asi 50 turistů a fotografů, zkrátka byl to doslova boj o místo. Na klídek v zapomenuté krajině jsme rychle zapomněli, kvapem stavíme stativy a čekáme, až to přijde. Celé to trvalo asi 2 minuty, ale okamžik to byl nezapomenutelný. Bohužel i pro Růženku, která byla neustále příliš aktivní, až jí její Canon vypadl z brašny a zřítil se o několik desítek metrů ze skály dolů.  K focení se pak již použít nedal…..

 

Téměř za tmy se vracíme po skalách zpět na parkoviště a odtud do kempu v Moabu.  Ještě běžím dát rychlou sprchu a padám unavená do spacáku. V noci krom zvonění svého mobilu (v tuto dobu v Čechách máme bílý den a tak se mi neustále někdo pravděpodobně z klientů snažil dovolat) slyším i kdesi vytí kojotů.

126 mil (202 km)

 

8. den

Ráno po klidné snídani a čaji uvařeném v ešusu balíme a vracíme se zpět do NP Arches, tentokrát na pěší okruh okolo North a South Windovs, Turret Arch a Double Arch. Přes poledne pak přes Dewils Garden na Landscape Arch.  Díky téměř dvěma dnům stráveným zde v Arches jsme si tak trošku dokázali udělat obrázek o rozloze Národního parku který se rozprostírá na ploše 309 km2  a je tvořen převážně pískem a skalnatými útvary. Je to až neskutečné, co tu všechno příroda dokázala vytvořit.

 

V celém parku se nachází více než 2000 kamenných oblouků, které vznikaly zde v pouštním podnebí během  miliónů let eroze.  V čele s již zmíněným Landscape Archem s rozpětím 96 m, za což mu právem náleží světové prvenství. Pořídili jsme zde mnoho nádherných snímků a pokračujeme dál do Bluffu, kde stavíme stany a pak dáme věčeři a pivko v místním Steakhousu.                     

150 mil (242 km)

 

9. den

Ráno odjíždíme do Mexican Hat s prohlídkou stejnojmenné skály, navštívíme kaňon Goosnecks a přijíždíme po silnici Forresta Gumpa  (pokud si vybavíte jistou část ze stejnojmenného filmu, kde Forrest přestal běhat)  do indiánské rezervace Navajů Monument Valley.  Celé indiánské údolí je překrásné a mystické místo.  Platíme indiánům ,,vstupné,,  poté navštívíme zdejší  Visitor Center a spěcháme  postavit stany, aby se nestalo, že večer nenajdeme volné místo. Po různých stupních luxusu v předchozích kempovacích zařízeních jsme se velmi podivili, když Milda ukázal na ,,antukové hřiště,, pod námi a řekl  ,,tady dnes bydlíme,, Tentokrát WC a sprchy opravdu nehrozili.  Co se ale tomuto místu upít nedá je to, že je to nejhorší místo v nejkrásnějším prostředí.  Nocujeme totiž přímo pod ,,rukavicemi,,  (East Mitten and West Mitten)        

   

Stany musíme zvenčí i zevnitř zatížit kameny, jelikož tady kolíky rozhodně nezatlučeme. Dokončujeme přípravy na nocleh a vyrážíme auty do údolí.  Projíždíme po velice prašných cestách mezi skalisky celým údolím, zastavujeme u stánků s indiánskými suvenýry a fotografujeme. Zastihl nás i krátký déšť se silným větrem, který se z ničeho nic přihnal, natropil spoušť a zase rychle odešel. Schováváme se v autech, ale současně přemýšlíme o tom, jak asi vypadají naše stany a vše, co je v nich. Nakonec se to obešlo jen s trochou písečku uvnitř, který se dostal i přes zapnutý stan až do spacáků. Vláďa s Pavlem trošku podcenili ukotvení a tak svůj stan hledali v údolí.

Večer se chystáme na západovku, kdy slunce nasvicuje věže tak, že se v kontrastu s krajinou pod nimi zabarvují nádherně do oranžova. Má to ta příroda ale zařízené….  V plánu je nejdřív večeře s tím, že si pak v klidu připravíme techniku, než to celé vypukne. Dojídám rybičky v konzervě a znepokojují mě velké mraky, které se objevili v místě zapadajícího slunka. Usoudila jsem, že není nač čekat, popadám stativ a společně s Mildou, který už také zahodil ešus s fazolema běžím na předem vytypované místečko. Celá scenérie díky mraku trvala necelé 3 minuty a bylo po všem. Rvala bych si vlasy, kdybych tuto nádheru propásla… no posuďte sami .

Monument Valley je region v severoamerické Koloradské náhorní plošině, charakteristický množstvím červených pískovcových útvarů, které se tyčí z plochého údolí.  Nejvyšší z nich dosahuje 300 m nad údolní plošinou. Nachází se na jižní hranici státu Utah se severní Arizonou. Jde o turisticky velmi atraktivní místo, které je hojně navštěvováno lidmi  z celého světa. Zdejší romantická krajina mnohokrát posloužila jakožto exteriér při natáčení řady filmů. Vzhledem k tomu, že se celé území nachází v autonomní indiánské rezervaci, platí zde zvláštní právní předpisy a pro vstup do oblasti je také nutno zaplatit vstupné.

74 mil (119 km)

 

10. den

Ještě za tmy vstáváme, bereme stativy a techniku z aut (tam se na noc vše zamyká) a spěcháme fotit východ slunce. Každý si vybírá své místečko, nastavujeme fotoaparáty, abychom nic nepropásli, až začne vycházet. Bylo to opravdu kouzelné ráno. Stojím si tam plně sama u stativu, pozoruji obzor a poslouchám z blízka jdoucí nádhernou a známou melodii flétny.  Byl to pro mne nepopsatelný okamžik, kdy jsem se rázem ocitla jako v jiném světě…..

Balíme a přejíždíme po trase do městečka Page, odkud přejíždíme indiánskými auty do Antelope Canyonu. S naší indiánskou průvodkyní jedeme na otevřeném autě prašnou pouští, na krku fotoaparáty v igelitkách, zbytek výbavy a batohy jsme zanechali v autech na parkovišti. Před vstupem co kaňonu dostáváme instrukce a pokyny, jak se chovat a pak se ponoříme do tmy. Postupujeme úzkým prostorem, dostáváme výklad od své průvodkyně a fotíme způsobem aparát vzhůru a místo stativu sebe a fotoaparáty opíráme různě o zdi skály. Otvory ve stropě do prostoru padá rozptýlené světlo, které osvětluje různé skalní útvary, výčnělky a pískovcové reliéfy uvnitř. Focení takto za pochodu tady není vůbec jednoduché, navíc k tomu, když za vámi jde další skupina a okolo vás se vrací ta, co je před vámi a různě do vás strká. Antelope Canyon je jedno z nejkouzelnějších míst vůbec a je smutné, že je to tu tolik komerční.  Přesto tahle hra světel a stínů byla pro nás všechny úžasný a nezapomenutelný zážitek a někteří si odsud odnesli i zajímavé snímky.

V poledním slunci a téměř 40 stupních dáváme pak ještě pěší výšlap ke kaňonu Horseshoe Bend, který  do skály doslova vykousala řeka Colorado. Místo, kde stojíte na okrajích skal, bez jakéhokoliv zábradlí a díváte se desítky metrů dolů na zeleně zabarvenou řeku, která kontrastuje s oranžovými pískovci. Bohužel jsem se musela obejít bez širokého objektivu, jehož záběr by se tu rozhodně hodil.

Pokračujeme po silnici na jih Grand Canyonu, kde navštěvujeme Visitor center a fotíme z vyhlídky Moran Point západ slunce.  Po té odjíždíme do lesního kempu, cestou potkáváme značení ,,Příštích 10 mil Pumy,,. Opět po delší době studený nocleh přímo v parku a pouze se studenou vodou.

Dnes 270 mil (434 km)

 

11. den

Na dnešní dopoledne máme naplánovaný individuální program a pěší výlet po Grand Canyonu. Stejně jako v Zionu i zde dostáváte mapu a plánek a máte možnost libovolně nastupovat do po parku kolujících shuttle busů. Dělíme se na skupinky a vyrážíme busem na smluvené místo, odkud se pak celé dopoledne po svých vracíme po římse kaňonu a cestou fotografujeme. Žádné zábradlí zde nenajdete a tak musíme dávat pozor, aby jsme se do hledáčků nezakoukali příliš a nezahučeli do propasti pod námi. Pohled do samotného Grand Canyonu  Vás buď nadchne a nebo nechá úplně chladnými. Je to obrovská plocha, na které se před vámi odkrývá celá geologická historie tohoto území. Nad kaňonem jako by neustále visel jakýsi opar, který znesnadňuje viditelnost. Ideální fotografování zde, je brzy po ránu a v podvečer. Během poledne se z kaňonu stává  jakási placka bez stínů, což fotografa rozhodně nenadchne.

Grand Canyon je nejznámější a mylně považován za největší kaňon na světě. Vytvořila jej řeka Colorado v severní Arizoně ve Spojených státech amerických. Je to jeden z prvních parků založených v USA.  Kaňon, který tok řeky Colorado modeloval milióny let, je téměř 446 kilometrů dlouhý, se šířkou od 500 metrů do 29 kilometrů. Největší hloubka je okolo 1 600 metrů.  První vědeckou expedici vedl koncem 60. let 19. století major americké armády a geolog John Wesley Powell, který označil zdejší souvrství sedimentárních hornin za otevřenou knihu zaznamenávající velký příběh.

Odpoledne pokračujeme dál a přejíždíme na historickou 66 ROUTE, se zastávkou v městečku Seligman, přes pumpu Hackberry. Cestou se střídáme v řízení (tedy jen ti, co mají platný řidičák), aby si každý užil 66 Route i za volantem.  Čeká nás nocleh v KOA v Kingmanu, s bazénem a vířivkou.

190 mil (305 km)

 

 

12. den

Je ráno a my již po 11 bouráme stany a podle přísného pořádku rovnáme kufry do aut. Odjíždíme směr přehradní nádrž Hoover Dam. Hooverova přehrada je betonová klenbová přehrada na řece Colorado, ležící na hranicích států Arizona a Nevada. Je vysoká 220 m a dlouhá 379 m. Je pojmenovaná po prezidentu Hooverovi a byla postavena ve 30. letech 20. století, jako ve své době největší přehrada na světě. Přehradou vzniklé jezero Lake Mead, ve kterém jsme smočili alespoň nohy, se táhne do vzdálenosti 185 km a jeho hloubka dosahuje místy až 180 m. Bylo naplánované i koupání, ale bylo poměrně chladno a tak jsme se omezili na několik snímků a sběr mušliček na břehu. Všichni už jsme myšlenkami tak trochu jinde a těšíme se do Las Vegas.  Do města přijíždíme v odpoledních hodinách a dostáváme od Mildy 3 hodiny rozchod na krátkou prohlídku části města, kde parkujeme. Hlavní program je však naplánován na dnešní noc, kdy navštívíme nejvyšší stavbu z celého Las Vegas věž Stratosphere, projdeme The Strip a navštívíme některá casina.

Las Vegas  je největší město státu Nevada. Rozkládá se na ploše 182,43 km² a má populaci 603 093 obyvatel. Město je především známé svým nočním životem ale také i zločinností. Srdcem Las Vegas je Las Vegas Boulevard, respektive jeho část nazývaná The Strip dlouhá 7,2 km. V této části se nachází většina hotelových komplexů, které jsou zároveň i obřími kasiny. Nachází se zde 18 z 25 největších hotelů na světě.

Parkujeme na hlavním parkovišti neznámějšího a nejlepšího hotelu Luxor a naše první noční zastavení je na věži Stratosphere, kde musíme nejprve zaplatit vstup 16 dolarů a pak nás teprve po důkladné prohlídce pustí  do výtahu s obsluhou a jím pak nahoru až na vrchní terasu. Odtud pak fotografujeme do noci se ,,probouzející,, město. Když jsme se nahoře dostatečně nabažili a vymrzli, Milda zavelel,  rozdal instrukce o pohybu na hlavní tepně Vegas a dal do druhé hodiny ranní rozchod. Vzhledem k ne zrovna bezpečné pověsti města jsem z této noci měla už dopředu celkem strach, který rychle odezně,l když jsem společně s Vláďou Hoškem vyrazila na noční ,,běh,, městem. Máme před sebou poměrně dlouhou cestu (přes celou The Strip až na druhý konec k Luxoru), která se i přes to, že jsme zvolili hodně svižné tempo díky focení,  zastávkách v kasinech a u různých atrakcí, kterých tu probíhá více najednou značně protáhla. 

Na chvíli zastavujeme u zpívající fontány, námořní bitvy a potápějících se lodí na vodních kanálech uprostřed ulice, ,,Povinně,, zajdeme také do kasina prohrát si svůj dolar a vypít pivko, které tam servírky roznášejí za spropitné. Celé město doslova žije, bliká a svítí na plné otáčky. Živí a zdraví, někteří s výhrou, ale bez noclehu se ve smluvenou dobu všichni opět setkáváme na parkovišti a odjíždíme do Údolí smrti. Jak příznačné po noci strávené v Las Vegas….

133 mil (214 km)

 

 

13. den

Vláďa (hlavní řidič našeho vozu) na rozdíl od Mildy celou noc nespal a tak jsem měla tendenci ho při nočním přesunu do NP Death Valley hlídat, aby neusnul za volantem. Nicméně má únava byla silnější a tak jsem se v půl šesté ráno probouzím zkroucená mezi kufry na zadní sedačce auta. Tak nějak jsme při nočním přesunu všichni odpadli. Někteří spali v autě, jiní nakonec ve spacáku na parkovišti před auty. Jako by z dálky slyším, že by se tu mělo někde fotit a tak rozespalá a na půl ještě slepá beru stativ a odcházím směr kopec přede mnou, kde už stálo několik nadšenců a čekalo na východ slunce. Nahoře jsem teprve zjistila, že z našich jsem tu zatím jediná.

Stojím právě na Zabriskie Pointu v národním parku Death Valley  (Údolí smrti). Je to nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo Kalifornie a celé Severní Ameriky. Zdejší solné jezero Bedwater leží 86 metrů pod hladinou moře a je to současně i nejnižší bod Západní polokoule.

Během přejezdu zde zažíváme písečnou bouři, kdy ve chvíli není vidět ani kam jedeme,  projíždíme přes podivnou vesnici Kretén Valley do Visalie. Nocleh v kempu KOA a teplá sprcha je nám balzámem po uplynulých 24 hodinách putování.

Na trase ujeto dalších 451 mil (727 km)

 

 

 

 

14. den

 

Posnídali jsme a vyrážíme na poslední štaci do NP Sequoia. Národní par Sequoia se nachází v jižní Sierra Nevadě, východně od kalifornského města Visalia. Byl založen v roce 1890 jako druhý národní park Spojených států po Yellowstonu. Rozloha parku činí 1 635 km². Rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným bodem činí téměř 4 000 m; nejvýše položený bod parku, Mount Whitney (4 417 m n. m.), je současně nejvyšším vrcholem souvislé části Spojených států (kromě Aljašky). Sequoia na severu sousedí s národním parkem Kings Canyon, s nímž je spravován společně jako jeden celek. Park nejvíce proslavily lesy Sekvojovců obrovských včetně stromu generála Shermana, jednoho z největších stromů na Zemi. Strom generála Shermana roste v Obřím lese (Giant Forest), kde najdeme pět z deseti největších stromů na světě, pokud jde o objem dřeva. Obří les je spojen Silnicí generálů (Generals Highway) s Grantovým hájem (Grant Grove) v Kings Canyonu, domovem stromu generála Granta a dalších sekvojí. Obří sekvojové lesy jsou součástí 81 920 ha pralesa, zasahujícího do obou národních parků. Mezi 1 700 a 2 700 m n. m. převažuje pásmo horského jehličnatého lesa. Najdeme zde Borovici těžkou (Pinus ponderosa), jeffreyovu (Pinus jeffreyi), lambertovu (Pinus lambertiana) a pokroucenou (Pinus contorta), stejně jako jedli ojíněnou (Abies concolor) a nádhernou (Abies magnifica). I tady rostou mohutné sekvojovce, největší živé organismy na Zemi.

Zde, opět poněkud nečekaně nás zastihlo druhé sněžení na trase. Někteří v sandálech, jiní v tílkách a kraťasech hrabeme v kufrech, abychom se v rychlosti ohodili něčím vhodnějším. Během chvíle napadlo asi 5 cm sněhu, což bereme samozřejmě pozitivně. No řekněte, kolik lidí má doma nafocené zasněžené sekvojovce. Díky čerstvě napadanému sněhu vidíme i stopy medvěda, který tu před malou chvílí prošel a kterého i zanedlouho potkáváme u silnice. Byl to mladý Grizzly, který se ohlédl, a když viděl takovou bandu, usoudil, že s námi nic nebude a v poklidu odešel.

 

Po cestě projíždíme Tunnel Log, u informačního centra potkáváme a fotíme dalšího medvěda. Tentokrát je to černý Baribal, který si nás prohlížel podstatně déle a chvíli to i vypadalo, že se přijde podívat blíž. No nevím, myslím že by jsme autům utrhli dveře při boji o to, kdo bude dřív uvnitř. Naštěstí k tomu nedošlo a my se vydáváme dál pěší trasou po vyznačené, asi 3km dlouhé cestě k největšímu obrovi zdejšího parku. Je jím General Sherman,vysoký 83,8 m a obvod jeho kmene měří 31,3 m. Tento gigant, obsahující dnes podle odhadu kolem 1400 m³ dřeva, vyklíčil před několika tisíci lety ze semene velkého jako špendlíková hlavička a dnes váží kolem 2145 tun. Cestou tak přemýšlím o tom, co by jsme v tomhle ,,medvědově,, asi dělali, kdyby se tu teď nějaký takový objevil. Stop ve sněhu tu bylo dost. Po té přejíždíme do sousedního parku Kings Canyon, kde se pokocháme pohledem na dalšího velikána jménem General Grand a posbíráme několik šišek jako suvenýr ze Sequoia parku. Značně zmrzlí ochotně nasedáme do aut a opouštíme tento jedinečný park. Stejně jako do parku, tak i zpět se vracíme stejnou cestou. Serpentýny klesáme z více než 2000 m.n.m. s tím rozdílem, že stále padá sníh a teploměr ukazuje -1 stupeň. V kombinaci s letními gumami je to zajímavé dobrodružství.

Přijíždíme do městečka Los Baňos a v kempu KOA společně strávíme poslední večer. K dispozici je tu navíc i prostorná pergola a pohodlným posezením, které s nadšením využíváme. Dnešní den nebyl nijak náročný a tak ani předčasně neodpadáme. Večer u piva společně hodnotíme celou akci, co bylo fajn a co už naopak příště ne. Od všech tu padla chvála na Mildovu hlavu a poděkování za skvěle zorganizovanou akci. Zorganizovanou až tak skvěle, že byla nouze o adrenalin, jak někteří trefně poznamenali.                                          

239 mil (384 km)

 

15. den

Máme tu poslední ráno. Vstáváme a balíme ještě za tmy s čelovkama na hlavách. V noci bylo poměrně vlhko a tak máme mokré stany a navlhlé spacáky. Vyrážíme velmi brzy směr San Francisco, kde nás čeká celodenní program v přístavu. Procházíme slavnou Lombard Street, navštěvujeme fotografickou galerii, po jejíž návštěvě jsme všichni do jednoho měli chuť seknout s focením a zahodit fotoaparáty. Brzy se vzpamatujeme a pokračujeme prohlídkou přístavu, rybích tržnic a na molech povalujících se Lvounů. Někteří vyráží i hlouběji do města aby viděli kabelové tramvaje a další zajímavosti města. Ze slavného mola 39 pak fotím Alcatraz.  Známou a tajemnou věznici, dnes již pouze turisticky využívanou.

Odpoledne se naposledy v půjčených vozech přesunujeme směr letiště, kde je obě v pořádku vracíme.                                                                                                                                   

140 mil (227km)

 

 

Malá rekapitulace trasy:

4 státy  (Californie, Nevada, Utah, Arizona)

10 Národních parků (Yosemite, Zion, Bryce Canyon, Capitol Reef, Arches, Canyonlands, Grand Canyon, Death Valley Kings Canyon a Sequoia)

1 státní přírodní rezervace (Mono Lake)

3 indiánské rezervace (Monument Valley, Goosenecks a Antelope Canyon)

Celkem: 3014 mil ( 4849 km)

        

 

Na závěr poděkování Miloslavu Martanovi, CK OCEÁN a všem členům výpravy za to, že byli skvělými parťáky.  Už teď se těším na další setkání a na to, až vás budu moci příště pozvat na další povídání, tentokrát o cestě na Aljašku.

 

 

Cesta jako cíl…

Cestování bez sebereflexe je bezcenný a prázdný přesun v prostoru.

Nejde totiž o to, co na cestách uvidíme a zažijeme, ale o to, co to s námi udělá.